Dnesni pocasi bylo opet vselijake. Slunce stridaly mraky a slaby dest.V devet hodin jsem pristala s lodi u brehu mysu a po chvilkovem pozovani pred fotakem (nekteri se asi bavili nad mym zpusobem sebefoceni pomoci stativu a samospouste) jsem se vydala splnit to, co jsem si vcera vytycila za cil predtim, nez se oddam sladkemu nicnedelani - opet jsem se pustila do splhani po skalach do 60 metrove vysky pri sklonu svahu zhruba nejakych 70 stupnu (nekdy snad i 80). A co se nestalo, kdyz jsem byla za polovinou? Zacalo prset. Tentokrat ale nastesti slabe a kratce, takze, kdyz jsem dosla na vyhlidku, uz bylo zase po desti a mohla jsem v klidu nafotit to, co jsem vcera nestihla.
Pri zpatecni ceste jsem se stavila na stezce vedouci k lagune, ale po par krocich dolu jsem to vzdala. Bylo to prilis kluzke a nebezpecne. Prece jen nemusim videt vse. Po me tam sli dva Rusove a jeden se pekne svezl po bahne.
Zpatecni cesta tentokrat nebyla tak rychla jako vcera, kdy mi blato z rukou smyval dest. Tentokrat to vic klouzalo, ale ani ne za ctvrt hodinky jsem byla dole a mazala se k mori umyt od oranzoveho blata, ktere jsem mela na rukou a nohou.
Pak uz jen sladke nicnedelani. Lezela jsem na plazi, nade mnou skala a na ni horolezci. More bylo prijemne osvezujici a taky o hodne hezci nez v Ao Nang. Lezela jsem si na vode a nade mnou skala, vsude skaly, proste paradni scenerie.
Bohuzel se to pocasi neumoudrilo a tak jsem po pul pate vyrazila zase do Ao Nang, protoze mi uz zacinala byt zima.
Takze pokud se nekdo hodla stravit prijemnou dovolenou u more v krasnem prostedi, tak mys Railay je to prave.
Žádné komentáře:
Okomentovat