Vsude je spousta vegetace, ve ktere se krome nekolika bungalovu a restauraci skryva docela neporadek. Nekde jsou rozbyte pribytky. Pravdepodobne je to nasledek tsunami z roku 2004. Trosky nikdo neuklidil.
Presto ma Raylay svuj puvab. Je tu spousta horolezcu, kteri zdolavaji mistni skaly. Je to opravdu parada. Je to uplne jine misto nez Ao Nag, kde je ten masnacky turismus, zatimco na Raylay je to vic o propojeni s prirodou a o alternativnim dobrodruznem zpusobu zivota.
Podivala jsem se do Diamantove jeskyne a pak se dzungli vydala k plazi Ton Sai. V tom stoprocentnim vlhku ze me lilo jako z konve a nez jsem prekonala kopec a dosla na zhruba kilometr vzdalenou plaz, byla jsem durch.
Na utesu na kraji plaze nekolik lidi horolezcilo. Plaz Railay west, ze ktere jsem vysla, byla na dohled a oddeloval me od ni jen utes, kolem ktereho se zdalo, ze se da jit a dorazit na plaz. Nasledovala jsem tedy jednoho putovnika a castecne vodou, castecne prelezanim kamenu, jsem po chvili na plaz opravdu dorazila. Jeste ze tak, protoze se mi vazne nechtelo absolvovat cestu dzungli zpet.
Bylo poledne a ja jsem se rozhodla, ze si za odmenu udelam malou pauzicku a "zchladim se" v mori. Roztahla jsem si na plazi s neuveritelne jemnym piskem rucnik a chvili relaxovala. Slunce obcas prekryly mraky. Doufala jsem, ze nebude prset, jak tomu tady obcas byva.
Po necele hodince jsem se vydala dal, tentokrat smerem k vychodni plazi, kterou pokryvaly mangrovy. Byl odliv a mangrovnikove kere a stromy byly na suchu. Vydala jsem se na plaz Phranang, kde mela byt dalsi jeskyne. Cestou jsem minula lidi špinave od bahna, kteri prave slezli z docela prikreho zalesneneho svahu vedouciho na vyhlidku a k lagune. Taky me to tam lakalo, ale ten vystup nevypadal zrovna nejsnadneji. Vydala jsem se tedy k plazi a cestou rozmyslela, ci to dam, nebo ne. Plaz byla nadherna. Ohranicena strmymi skalami, na kterych se houpali horoleci. Naproti z more cnel jeden z mogotu. Fakt krasa. V tu chvili jsem se rozhodla, ze si zitra, kdy planuji oddychove valeni na plazi, opet zaplatim tech 160 bahtu za clun a den stravim prave na teto plazi.
Docela se zatahlo, tak jsem si rekla, ze se budu na plazi valet az pozdeji a vydala jsem se zpet k mistu, odkud se splhalo na vyhlidku. Rozhodla jse se to zkusit. Kdyz jsem byla asi v pulce lezeni po skalnatem svahu, zacalo prset. Rychle jsem natahla na batoh plastenku a po kratke uvaze, zda to vzdat, nebo pokracovat, jsem se rozhodla pro druhou moznost. Stejne bych byla mokra a tyhle lijaky zase rychle prejdou. Za chvili jsem byla durch mokra. Bylo mi jedno, jestli se zamazu od oranzoveho blata. Drzela jsem se tlustehop provazu, ktery byl na stezce nainstalovan a lezla dal. Temer u cile me cesty jsem potkala dva lidi, kteri mi doporucili v tom pocasi nechodit k lagune, protoze se tam k ni leze dolu a cesta je pry drsnejsi, nez to, co jsem ted vylezla. Vydala jsem se tedy na vyhlidku a doufala, ze dest ustane, abych mohla udelat nejake fotky (kvuli tomu jsme to absolvovala). Byl to totiz paradni vyhled. Jenze hustota deste zakryla protejsi skaly a ani po nevim kolika minutach to nevypadalo, ze se stav zlepsi. Nakonec jsem to cekani vzdala a vydala se zpet.
Prekvapive byl sestup snadnejsi nez ten vystup. Pomoci provazu jsem byla dole asi ze ctvrt hodiny. Mokra na kost, spinava od blata a s poradnou davkou adrenalinu v krvi.
Predtim, nez jsem to zacala lezt jsem si rikala, ze je to poprve a naposled, ale ted si rikam, proc to zitra nedat znovu? Prece jen ty fotky z vrchlu budou uzasne.A ten adrenalin mi taky udelal dobre.
Mokra jsem se nalodila a vyrazila zpet na ubytovani. Prset nakonec prestalo, az kdyz jsem byla dole, ale slunce se nechtelo neukazat.
Takze jsem v bungalovu dala susit vsechny veci a uz se tesim na zitrek.
Žádné komentáře:
Okomentovat